HogoFogo

JAK SE NEBÁT SPLNĚNÝCH PŘÁNÍ

JAK SE NEBÁT SPLNĚNÝCH PŘÁNÍ aneb ŽIVOTNÍ NEÚSPĚCHY A TRAPASY NESMÍ NÁS VYVÉZT „ZE TRASY“

Čím jsem starší, ovšem hned zkraje si přeji čtenáře ujistit, že se cítím spíše mladší, tím více věřím, že si má člověk plnit své sny. Dokud to jde, dokud jim stačí, dokud je možné je dohonit. A když se vám pak stane, že se jeden z těch velikých snů splní, zůstanete naprosto zaskočeni, ohromeni, paralyzováni a nevěříte. Nechápete, že se to stalo. Nejdříve vás zalije obrovská vlna jakéhosi vzdáleného štěstí. Pak pragmaticky zjistíte, že se to opravdu děje. Po té ještě pragmatičtěji pochopíte, že teď vás nečeká to velké neuchopitelné štěstí a radost, ta už tady byla. Teď je před vámi práce, dřina a věci, o kterých zatím nemáte nejmenší tušení, jak se dělají a zda je vůbec budete umět. Jestli tak velkou výzvu dokážete zvládnout, zda vás ta obří vlna, na kterou čekáte celý život, nespláchne a nepotopí. A tak se vynoříte z toho všeho nadšení, zděšení, obav, strachu a paniky z vlastního neúspěchu, začnete lapat po dechu a zkusíte naskočit, i když neobratně, na tu vysněnou a sakra obří přívalovou vlnu. Tak jedem, zkusím se udržet! A pokud mne spláchne, nevadí, vyškrábu se nějak zpět. Umím plavat a dokonce se i trochu potápět, s čímž by moji kluci nesouhlasili, protože mi u Rudého moře nedávno řekli, že některé předměty, mezi které počítali zřejmě i mne, jsou zkrátka nepotopitelné. Po odlivu strachu a obav následuje příliv odhodlání. Kdy jindy, než teď!

Tak takhle nějak to začalo, když jsme otevřeli v maličké vesničce, kde jsem nikdy nechtěla zůstat bydlet, protože jsem si myslela, že mi bude malá, DIVADLO. Jsem ráda, že jsem právě tady a je mi tu vážně moc dobře. Ono totiž není důležité kde, ale s kým. A protože neumím sedět na místě, narážím celý svůj život - a to někdy doslova - na fajn lidi, na skvělé lidi, na úžasné lidi. Mám to štěstí, že mám kamarády, se kterými se přátelím celý život. Okruh lidí, s nimiž jsem ráda, se rozrůstá do veliké množiny přátel, kteří přibývají, a tak se naprosto přirozeně děje, že vám zaplní celé divadlo. A možná i proto je Hogo Fogo místem, kde je nám všem společně dobře.

Vytvářet produkční práci je něco naprosto odlišného než režírovat představení či psát scénáře. Znamená to potkávat a poznávat mnoho nových lidí, což mám moc ráda. Jak říká jeden náš rodinný přítel: „Pokud budeš sedět doma, svět k tobě nepřijde, ty musíš vyrazit za ním.“ A tak za ním jdu a občas, jak bývám rychlá a zbrklá, tak se za ním spíše ženu!

Když vás třeba v jednom velkém pražském divadle pustí na divadelní zkoušku a majitel divadla vás požádá o diskrétnost, protože ona herečka nemá ráda přítomnost cizích osob, snažíte se být neviditelná. Jako tichošlápek jsem se plížila ze zadního portálu, abych probůh nevyrušila dialog dvou velmi známých herců. Najednou se do naprostého ticha ozvalo: „Co tady děláš, co na mě tak civíš?“. Prvotní úlek, že jsem způsobila průšvih a byla jsem přistižena na místě, kde jsem být neměla, se rychle proměnil v pokoru a svým slušným chováním jsem se snažila situaci zachránit: „Dobrý den, moc se omlouvám, rozhodně jsem nechtěla narušit zkoušku,“ blábolila jsem cosi omluvně. Paní Eva se podívala směrem ke mně. V ten okamžik jsem pochopila, že o mé osobě vůbec nevěděla a otázka nebyla kladena mně, nýbrž hereckému kolegovi v rámci dialogu v divadelní komedii, jejíž součástí jsem se v tu chvíli nechtěně stala i já.

Po nádherném představení, jež bylo hereckým mistrovstvím tří pánů herců na letní scéně Divadla Ungelt, jsme byli pozvání do šatny za naším přítelem. Plna nadšení a euforie z uměleckého zážitku jsem poblahopřála Milanu Heinovi, Jiřímu Langmajerovi, se kterými se již dobře znám, a velkou poklonu jsem chtěla složit Pavlu Liškovi. V duchu jsem si říkala: „Holka, musíš udělat dojem, je to první osobní kontakt.“ A to se mi opravdu povedlo! Plna emocí jsem šla poblahopřát ke skvělému hereckému výkonu přibližně těmito slovy: „ Byl jste naprosto přirozený, vy jste tu roli nehrál, vy jste roli žil, je to o vás, to jste zkrátka vy, uvěřitelný, přirozený, tohle by nikdo jiný nemohl hrát, je to ušito přesně na míru…“, nadšeně jsem chrlila své ódy na strnulého Pavla Lišku. Moji přátelé se pokoutně usmívali, ovšem tomu jsem ve svém nadšení nepřikládala valný význam. Do reality mne vrátila strohá odpověď Pavla Lišky: „Tak to vám tedy pěkně děkuju.“ Vtom mi došlo to chichotání přátel kolem mne. V této hře Pavel skvěle hraje mírně retardovaného bratra. Zapůsobila jsem! Brzy budou hrát v našem divadle, i přesto, jakou poklonu jsem mu vysekla!

Ten zdánlivě zakončený příběh má ovšem své nechtěné pokračování, ve kterém hlavní roli hraje moje sousedka. Eva je velká ochotnická herečka, která je dobrou duší našeho divadla. Pokud divadelní soubor cokoli potřebuje, či zapomene, Eva přinese, sežene, je zkrátka po ruce. Pro umocnění domáckého prostředí třeba napeče makové buchty. Byl vlahý letní večer a Divadlo Palace u nás hostovalo s komedií Jó, není to jednoduché, ve které kromě jiných zazářil Jiří Langmajer. Evě se jméno herce zřejmě spojilo s příhodou, kterou jsem jí vyprávěla. V dobré víře, že získá pro divadlo „plusové body“, napekla domácí koláče, chleba a přidala voňavý špek. S tímto proviantem vyrazila na představení. No, spíše se řítila. Z letní terasy našeho divadla jsem zahlédla téměř běžící Evu s obrovským tácem. Při pohledu na sousedku, která se zřejmě bála, že zmešká představení, a tak ještě s  mokrými vlasy pelášila k zadnímu vchodu, jsem tušila, že se schyluje k maléru.  Ovšem rozjetý vůz zabrzdit nelze. Nestačila jsem zatáhnout za pomyslnou záchrannou brzdu. Eva byla obdivuhodně rychlá. Zabušila na dveře herecké šatny a se slovy: „ Dobrý den, já jsem od Gábiny“, se vrhla na plachého Langmajera. Když jsem za několik minut mapovala situaci, rozpačitý Jiří Langmajer stál v chodbě s  vyděšeným výrazem ve tváři, s plnýma rukama a pravil: „Proletěla tudy jakási podivná ženština, nacpala mi chleba a špek a hledala Pavla Lišku.“  Jak tohle vysvětlit? „To je v pořádku“, snažila jsem se zachránit situaci, „to je moje sousedka, ona to trochu popletla“, chtěla jsem ubezpečit Jiřího, že v naší malé střediskové obci, nejsou všichni blázni. Moje vysvětlování nezabralo, zabraly až buchty. Eva mi později objasnila, že měla v úmyslu obhájit dobré jméno našeho divadla a napravit moje menší faux pas s Pavlem Liškou. Napekla, navařila a šla hosta přivítat. Chtěla ho zřejmě nachytat na špek! To, že si spletla představení, jí došlo až tehdy, když jí udivený Jiří Langmajer vysvětlit, že dnes a v této komedii s ním Liška rozhodně nehraje. A tak jsme opět zabodovali!

Z toho všeho plyne, že nejdůležitější je, nebrat se tak moc vážně, protože tyhle obyčejné přešlapy a legrácky přemostí prvotní ostych a jakmile zjistíme, že se tomu všemu dokážeme zasmát a je nám přitom dobře, stáváme se lidštějšími a máme k sobě blíž. A myslím, že to je to nejvíc, co si kromě zdraví letos opravdu ze srdce popřát: „Být k sobě opět blíž.“

Pro diváky DIVADLA HOGO FOGO a čtenáře Sedlčanského kraje s přáním všeho dobrého a s vírou, že sny se mají plnit nejen o Vánocích.

Gabriela Falcová

 

 

 

 

 

 

Chcete dostávat informace
o všech novinkách?

Zveme Vás na nejbližší představení do divadla. Nebude chybět skvělá káva, výběrová vína, domácí zákusky, kanapky a další dobroty… to je podzimní pohoda v našem divadle!


více »